Suplování Rozvrh Bakaláři Moodle Strava Intranet

Stojanovo gymnázium Velehrad

Stojanovo gymnázium, Velehrad
Velehrad 1
687 06 Velehrad
tel.: 572 571 091
e-mail: info@sgv.cz


- - -- - -


Ve středu 18.4.2018 se bude konat informační odpoledne pro rodiče.

Beseda s Věrou Sosnarovou na SGV

12.02.2018 | Mgr. Barbora Hegrová

V pátek 9. února navštívila naše gymnázium paní Věra Sosnarová, která byla ve věku 14 let spolu se svou matkou a devítiletou sestrou v květnu 1945 odvlečena sovětskou tajnou službou NKVD do ruského pracovního tabora na Sibiři.

Téměř celý život byla nucena o své zkušenosti mlčet. Její líčení, prokládané ruštinou i nářečím, bylo velmi autentické, posluchači svou účast vyjádřili alespoň dlouhým a upřímným potleskem.

Její osudy sepsal J. S. Kupka v knize Krvavé jahody, kterou si žáci mohli po přednášce zakoupit.


 

Následující text není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jde o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj. Článek vytvořili externí spolupracovníci Paměti národa, místy může být faktograficky a stylisticky nepřesný a nedokonalý. Chcete-li nám pomoci, text ideálně ve funkci „sledovat změny“ editujte, doplňte a pošlete na admin@memoryofnation.eu. Děkujeme.

Kdo natočil: Petr Zemánek
Kde: Brno
Kdy: 23.10.2017
Kdo zpracoval natáčení: Anna Sochůrková
Projekt: Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje
Instituce:

Věra Sosnarová (1931)

Když jsme šli do práce, museli jsme mít louče. Vlci jdou za váma
  • narodila se 5. května 1931 v Brně
  • v květnu 1945 odvlečena ve věku 14 let na Sibiř společně s matkou a devítiletou sestrou Naďou
  • 20 let v Gulagu, z toho asi 8 let v lesních táborech, kde se pracovalo 12 hodin denně v nelidských podmínkách, v lágrech prodělala tyfus, matka zahynula již po několika měsících
  • poté otročila 12 let v dolech, továrnách apod., přežila peklo na zemi
  • v roce 1961 se sestrou náhodou potkaly předsedu ruského kolchozu, který měl kontakt s jedním JZD ve Znojmě, ten po 4 letech dokázal dojednat povolení k návratu sester do Československa, v roce 1964 se tak dostaly do JZD na Moravě, kam je podle tajné dohody vzali jako levnou pracovní sílu
  • když po 20 letech přijela domů, bylo jí 34 let a vážila 37 kilogramů
  • 30 let pak mlčela o své minulosti, ani její manžel se během svého života nedozvěděl, čím prošla, synové se o její minulosti dozvěděli až po pádu komunismu, za komunismu ji stále sledovala tajná policie, až do roku 1974 musela každý měsíc pod hrozbou deportace do SSSR na policii podepisovat, že bude o gulagu mlčet
  • neúspěšně žádala český stát o odškodnění
  • na základě jejího vyprávění vyšla kniha Krvavé jahody

Krátké mládí

Věra Sosnarová se narodila 5. května 1931 v Brně v dělnické rodině. Otec zemřel za války (v roce 1942 nebo 1943), když dostal tuberu. Mladší sestra Naďa se narodila 13. listopadu 1935. Maminka pocházela z Ruska, odkud ve čtrnácti letech utekla do Československa s jedním legionářem (Šímou). Ten později odešel do Německa, když se ve dvacátých letech s matkou rozvedli.

Věra Sosnarová vzpomíná, že život před válkou byl těžký, neboť byli velice chudí. Již jako malá vypomáhala od sedmi let na statku: „Ale sedláci zase třeba na Vánoce dali nějaké ty šaty, farář vánočku. Ráda jsem chodila do Brna k jeptiškám. Vždycky jsme tam v pátek se sousedovým klukem jeli. Ony nás vykoupaly, nakrmily, šli jsme do kostela. V neděli jsme jeli domů. Dostali jsme koláče, nějaký kus masa a pět korun.“ Do školy chodila Věra Sosnarová málo: „Vyšla jsem ze školy asi v páté třídě. Chodila jsem pracovat k sedlákovi.“ Místo peněz občas dostala med, sádlo, pár vajíček nebo trochu brambor.

Má také jednu neobvyklou vzpomínku z Brna: „Hitlera jsem viděla tak jako vás. Stáli jsme u hlavního nádraží. Najednou policie: všichni stát, že Hitler jede. Bylo mi asi 12 let. Protlačili jsme se na kraj chodníku. V prvním autě jel Hitler, stál a měl vedle sebe vlčáka. V druhým autě jel Göring, byl v bílém obleku a seděl.

Zatčení a transport na Sibiř

Zřejmě proto, že matka Ljuba Šímová (rozená Mělková) byla původem Ruska, byly Věra Sosnarová i s matkou a mladší sestrou Naďou těsně po skončení války 17. května 1945 zatčeny a odeslány na Sibiř. Věře Sosnarové bylo tehdy 14 let, sestře devět let: „Přišli k nám dva Češi a dva Rusové: ‚Půjdete s námi!‘ Nevěděly jsme, o co se jedná. Naložili nás do gazíku a vezli do Brna na sovětskou komandaturu.“ Po několika nocích strávených na koňských jatkách ještě s dalšími českými rodinami je vojáci hnali pěšky přes Rajhrad do Mikulova, kde se na tamním zámku připojili k dalším zajatcům: „Byli jsme tam asi tři nebo čtyři týdny a pak nás vezli přes Břeclav a Bratislavu do Budapešti.“ Tam je umístili na sportovní stadion, kam Sověti soustřeďovali lidi určené k deportaci: „Bylo tam už několik set lidí, maďarští a rumunští vojáci, němečtí vojáci, hodně civilistů, byli jsme tam všichni dohromady. Nad stadionem šel most a Maďaři z něj spouštěli celé šrutky masa. Tam ještě bylo co jíst. Zůstali jsme zde víc jak měsícPořád jsme nevěděli, kam nás vezou. Matka už byla zoufalá.

Z Budapešti následoval transport v dobytčích vagonech na Sibiř: „Vezli nás přes Bukurešť. Tam jsme taky asi čtrnáct dní stáli. Pak směr Kišiněv. Tehdy jsem měla možnost utéct. Rus mi dal kýbl, abych šla pro vodu. Akorát byly třešně, léto, chtěla jsem natrhat sestře. Trhala jsem a vlak se rozjel. Já hloupá jsem s kýblem utíkala, polovičku vody vylila. Vlak ještě nejel tak rychle, tak mě chytli a vytáhli. Kýbl jsem pustila. To víte, potom jsem litovala, ale byla tam matka a sestra.

Transport pokračoval dál směrem na Moskvu: „Ve vagoně nás mohlo být tak sto. Byl tam takovej bílej prášek, kterej smrděl. Tak jsme ho na každé stanici vymetali. Moc jsme se nesměli bavit. Rusové na nás řvali. Víte, kolikrát mě znásilnili, než jsme přijeli na místo? Desetiletou holku tam znásilnili. Takový hovada. Přímo ve vagoně. Hrůza. Měl hodinky, na krku budíky se zvonkama a on vás sápal. Kór ty mongolové byli hnusný. Měl ty hodinky a na vás. Nikdo nemohl pomoct, protože by ho byli zastřelili.“ Cesta do Moskvy trvala asi dva měsíce: „K jídlu nám dávali půlkilovou konzervu s kroupovou kaší, chleba nebo suchary z černého bochníku – 20 až 30 dkg. Teplýho nebylo nic, ale ještě to šlo. Něco jsme ještě dostávali.“ Na okraji Moskvy pak pomáhali vyložit raněné ruské vojáky a část lidí zároveň přesedla a dál pokračovala jiným směrem.

Osm let v lágrech na Sibiři

Potom už vlak pokračoval bez většího zastavování až na místo určení kamsi na Sibiř: „Dojeli jsme v září. Už tam byl sníh. Přijeli se saněma, tam nás naházeli a vezli nás do prvního lágru. Když jsme přijeli na místo, teprve to začalo. To pravý peklo začalo teď. Barák, okna žádný, vycpaný pytlema. Dveře – všechno rozbitý. První zima, to bylo hrozný. Asi třicet rodin nás tam nacpali. Tu zimu jsme dostávali 25 dkg chleba a fanku, polívku.“ Hlavní pracovní náplň představovalo kácení stromů. Pracovalo se 12 hodin denně. Stavěly se baráky. Utéct nebylo kam: „Neznáte nic. Tajga. Kolem dokola les. Vlci vám jdou za zadkem, rysové sedí na každém stromě. Když jsme šli do práce, museli jsme mít louče. Vlci jdou za váma v celých smečkách. Skočili a roztrhali vás. Kolik lidí tam zařvalo.“ V lesních lágrech strávila Věra Sosnarová celkem asi osm let.

Šaty si vězni vyráběli z pytlů, které nafasovali. Na nohy dostali dřeváky a na práci i prošívané kabáty. Nejhorší zimu Věra Sosnarová zažila v roce 1956: „Bylo pořád minus 40. To bylo hrozný. Když bylo už minus 45, tak nás do práce nevyhnali. Nechali nás v barácích. Ani koně nemohli svážet dřevo.“ Spalo se na pytlích vycpaných listím. Jako přikrývky sloužily tenké vojenské deky. „V baráku se muselo ve dne v noci topit.

Život vězňům ztrpčoval všudypřítomný hmyz. Velkých tělových vší se nedokázali zbavit ani v zimě, kdy ostatní hmyz zmrzl: „Byly v každém póru. Prdelky jim trčely ven plný krve. Cucaly z vás krev. To se nedalo vydržet, jak se člověk pořád rajboval. Potom jsme vyfasovali petrolej a tím se celí mazali. Ostříhali nás dohola. Měla jsem na hlavě strupy, slitou hlavu bolákama a v těch bolácích tisíce vší. Zaživa vás žraly.“ V rámci možností pomáhali alespoň lékaři, kteří byli mezi vězni. Jeden židovský doktor strhával Věře Sosnarové strupy z hlavy: „Víte, jak to pálilo. Já jsem tancovala čardáš, křičela jsem jak blázen. Plný vředů jsme byli, to se nedá ani vzpomínat.“

Úmrtnost vězňů byla vysoká: „Matka to nepřežila, byla s náma jen tři měsíce. Ráno 6. ledna 1946 jsme ji našli na zemi v baráku v kaluži krve a mrtvou. Nic nevíme. Jestli ji zabili? V kaluži krve byla. Tak jsme ji odtáhli ven a zahrabali do sněhu. Až na jaře jsme potom vykopali jamku a tam ji dali.

Potom jsme se sestrou měly tyfus, ležely jsme v karanténě. Byly tam takový madračky z listí. Dávali nám něco, aby se tyfus nerozšířil. Židovský doktor říká: ‚Donesu mlíko, musíte, děvčata, pít.‘ Měl nás rád, že jsme z Československa.“ Jednomu rakouskému spoluvězni Věra Sosnarová obdobně zachránila život, když mu do mužské sekce tábora tajně nosila kobylí mléko: „Byl jak můj bratr. Jmenoval se Karl Fisher.“

V létě vězně zase trápili komáři, ale alespoň bylo možné se uživit. Trhali například lebedu a kopřivy, které vařili v kýblu. Hmotu pak vymačkali a pekli z ní na plotně placky. Sbírali hřiby, jahody, brusinky atd. Výjimečně se dostali i k masu: „To jsme si museli ukrást. Nablízku byl sovchoz. Bachařka nás tam vzala, že je tam hodně slepic. Nahnali jsme je do křoví a pár pochytali. Jednou jsme ukradli i prase. Pasáček hnal a jedno mu uteklo, asi čtyřicetikilový. I bachař se připojil. Nůž vzal a píchli ho.“ V říčkách zase šlo nachytat ryby a raky. K jídlu ovšem někdy dostávali asi tu nejhorší věc, co mohli dostat: „Vařili nám boršč z lidskýho masa. Když jsme našli prsty, tak jsme věděli, že nám to vařej.“

Jedno z největších nebezpečí představovali samotní spoluvězni, obzvláště kriminálnice, tzv. bljatnjašky, které mohly beztrestně zabíjet ostatní: „Normálně přišli, pozabíjeli lidi a hotovo. Nikdo jim nic neudělal.“ Jindy zase přišli z práce a velitel jim přikázal, že mají jít na barák a nevycházet: „Nevěděli jsme, o co jde. Tam byla taková stodola a do ní nahnali spoustu lidí. Polili a zapálili. Živý lidi zaživa upalovali. A to když udělali transport deseti patnácti lidí, zavedli je někam nalevo, to už jsme věděli, že se nevrátí. Tam už byly nachystaný jámy a tam je postříleli, jeden druhýho museli zahrabávat.“

V táborech se Sosnarová musela potýkat i s důstojníky tajné služby, kteří ji vodili k výslechům, především aby podepsala, že se zříká svého občanství a přijímá sovětské, čímž by se definitivně připravila o možnost někdy se vrátit domů: „Já jsem řekla ne, že nic nepodepíšu. Říkám: ‚Narodila jsem se v České republice, chci tam.‘ On říká: ‚Ty nepojedeš nikdy domů, vy špioni, vy nedobrej národ.‘ Nutili mě i násilím, lítaly facky, světlo svítilo do očí. Jak zvířata byli. Byl tam nějaký Timošenko, ten byl jak pes: ‚My těbjá pošlom na koněc světa.‘ Já říkám: ‚Továrišč plukovník, my už na konci světa roky chodim.‘ (…) Nutili mě nejmíň desetkrát. Tahali mě na NKVD nebo třeba i v táboře. Zavolají vás tam a já ne a ne a ne. Dostala jsem mazeců. Jednou mě domlátili, že mě vyhodili do samotky. Musela jsem tam bejt čtyři dni. Jenom vodu mi dávali a jeden krajíček chleba.“ Věra Sosnarová přesto nepodepsala, což se jí později vyplatilo.

Hromadná vražda vězňů

Obvyklá praxe, kdy vězeň za prohřešek putoval do korekce, se však v podmínkách táborů, kterými Sosnarová procházela, často řešila mnohem jednodušeji: „Tam vás odpráskli hned.“ Naprosto bezohledně vedení lágrů likvidovalo vězně i tehdy, když bylo třeba se zbavit nepotřebných lidí: „Jednou všechny vyhnali na plac a řekli: ‚Němci budou kopat jámy a ženský vyhazovat hlínu.‘ Jámy se kopaly široký jak silnice. Nevěděli jsme na co. Kopalo se kus za barákama k lesu. Potom jeden vězeň Nikolaj, který neměl nohu, dovezl v sudech lyzol a my jsme museli polévat jámy lyzolem. Nevěděli jsme proč. Němci, chlapi, museli dělat nosítka. Potom Nikolaj dovezl železný konve plný vodky. Vybrali lidi, ti museli každej přijít s ešusem a každej dostal příděl vodky, že prej na přilepšenou. Do té vodky namíchali arzen. Lidi padali jako mouchy. Ráno tam pět, tam deset, tam patnáct. Během tejdne tisícovka málo. My potom museli chodit, sbírat je a házet do jam. Dáváme na nosítka takovýho kluka, byl v mých letech, bylo mu 15 až 16 roků. Furt ho vidím, jak mě chytl za ruku. Říkám Rusovi: ‚Živoj, živoj!‘ Tak jsme ty nosítka pustily s jednou Rusačkou –  jmenovala se Moťja, usekla mužovi hlavu – a ten mongol, ten Rusák sundal z ramena kalašnikov a začal mě mlátit hlava nehlava. Roztrhal mně celou ruku. Rameno mně rozbil. Ležela jsem celá v krvi. Odtáhli mě k doktorovi. Ten mi dal do pusy kousíček dřeva, namočenej do vodky: ‚Kousej do toho, neboj se, já ti to trochu spravím.‘ Já už byla v bezvědomí.“ Věra Sosnarová nakonec operaci i následnou léčbu přežila. I díky bachařce Moťje, která ji asi půl roku kryla, když nemohla se zraněním pracovat. Pomohla i jedna stará místní Ruska: „Potom v létě mi nosila jakýsi listí. Často mi zranění hnisalo a oni mi ho obalovali tím listím. Pomohlo to.

Další druhy táborů

Asi na půl roku se Věra Sosnarová dostala i na jeden z Kurilských ostrovů na loď, kde se zpracovávaly ryby: „Tam už bylo vidět Japonsko. Lodě z moře přivezly ryby: kaviár, treska, kambala… Žilo tam plno Japonců, kteří říkali, že jim Rusové všechno sebrali. Bydleli jsme chvíli i v pravoslavném kostele, kde dřív chovali ovce. Kostel byl celej zruinovanej. Slámy plno, spali jsme tam jak dobytek.“ Většinu času Věra Sosnarová pracovala na páse, kde se ryby třídily. Měla tak příležitost přilepšit si na jídle: „Kradli jsme červený kaviár, jak se někdo otočil, tak do ruky a do huby. A losos byl dobrá ryba. To šlo taky do USA.“

Se smrtí Stalina se poměry v gulagu i pro Věru Sosnarovou částečně změnily k lepšímu: „Některý Rusové plakali a některý skákali – ‚naš báťuška, naš báťuška‘. My jsme byli rádi, mysleli jsme, že nás pustí. Zajatce už pak pouštěli. Za Chruščova už to bylo lepší. Potom už jsme mohli volně pracovat, neměli jsme takovou ochranu a už nás přesidlovali z lesa do fabrik, do dolů. Já jsem třeba dělala na azbestě, to jsou povrchový doly. To už nás převezli ze Sibiře na Ural.“

Věra Sosnarová také pracovala v uranových a zlatých dolech. Na zlatě strávila asi rok: „Na bedýnkách už bylo napsáno ‚USA‘. Všecko šlo do Ameriky.“ Poměry tam byly snesitelnější. Vězni dostávali více jídla a režim v táboře byl volnější: „Baráky byly jako bytovky. Se sestrou jsme bydlely na jednom pokoji samy dvě.“ Posledních sedm let pracovala ve slévárenské huti ve Sverdlovské oblasti. Tam se oběma sestrám naskytla nečekaná příležitost k návratu domů.

Po dvaceti letech konečně domů

Na NKVD tam nastoupil nějaký Trifonov.“ Když si sestry zavolal, znovu se ptal na změnu občanství: „Tak co, podepíšeš to? Říkám: ‚Ne.‘“ Tentokrát ale nepřišla obvyklá reakce: „‚Děláš dobře. Narodila ses tam. Chceš se vrátit?‘ Říkám: ‚Ano, chtěla bych.‘ Režim už byl v šedesátých letech jiný.“ Nejprve jim Trifonov poradil, aby napsaly prezidentovi Novotnému. „Žádná odpověď nepřišla.“

Mnohem později sestry zase jednou přišly k Trifonovovi, když tam právě byl jeho bratr. Ten se ptal: „‚Odkud děvčata jsou?‘‚Někde od Moravy, od Brna.‘ ‚Vždyť víš, že já jezdím na Moravu. Máme družbu se Znojmem.‘“ Nakonec jim přislíbil, že se pokusí zařídit, aby si je JZD na Moravě vyžádalo ze SSSR. Bratr Trifonova skutečně zkontaktoval místní JZD a dohodl, aby sestry napsaly dopis, v němž požádají o přijetí na práci v ČSSR: „Trvalo to čtyři roky, než nás to JZD vzalo. Konalo se představenstvo, polovička lidí řekla ano, polovička ne. To bylo pořád. Až když jsem napsala ten dopis předsedovi JZD, nějaký Král, tak on ho na představenstvu všem přečetl. Někteří družstevníci plakali a ten den se rozhodli, že nás vezmou.“

Na konci srpna 1964 konečně došla na NKVD vstupní víza: „Přišly jsme do kanceláře a Trifonov říká: ‚Tancujte kozáčka, děvčata, pojedete domů.‘ Víte, co to bylo? Já myslela, že v ten moment bude po mně. Po dvaceti letech vám dají jízdenku z Uralu až do Prahy. Vyfasovaly jsme montérky, botky, pecen chleba, tři slanečky a kus sýru. Osm dní jsme jely. To byly nervy, to si nikdo nedokáže představit. Furt jsme se bály, že nás vrátí.

Přes hranice se ale obě sestry nakonec šťastně dostaly: „Jak jsme vyšly z toho vlaku, já klekla na kolena a líbala tu naši rodnou zem. Všichni se na mě dívali – to jsou blázni. Ale jak viděli ty papíry, já měla nohy odřený, krvavý, vyzáblý: ‚Děvčata, co je?‘ ‚Vracíme se po dvaceti letech.‘“ Místní lidé jim hned pomohli. Vzali je do jídelny, prohlédl je doktor a vybrali na ně asi dva tisíce korun. „Slováci nás přijali pěkně. Říkali: ‚Děvčata, nic si nekupujte, ať v Praze vidí, jak vás bratři posílají po dvaceti letech – co vám dali.

Když jsem přijela, bylo mi 34 let a vážila jsem 37 kilo.“

Osud po návratu

Obě sestry tedy nastoupily na práci v JZD (Šaldorf). Z jejich hlediska to byl úplný luxus, ale jak brzy zjistily, celá věc měla malý háček: „Když dostávaly ženské výplatu, zjistily jsme, že dostáváme málo. Šly jsme za předsedou: ‚Proč dostáváme tak malou výplatu, když pracujeme jako ostatní?‘ Byla tam i jeho žena a ta vyskočila: ‚Co byste ještě chtěly? Buďte rády, že jsme si vás z té Sibiře vzali. Ještě byste tam zdechly. Vzali jsme vás s tím, že u nás v JZD budete deset let pracovat jako levná pracovní síla.‘ Přišly jsme na to asi po dvou měsících.“ Tato tajná doložka dohody o návratu zůstala v platnosti. Věra Sosnarová unikla z českého otroctví až zhruba po roce, když se vdala a manžel si ji vzal k sobě do Odrovic.

Přímo na svatbě Věry si našla budoucího manžela i sestra Naďa, a tak se obě setry nakonec šťastně vyprostily i ze svého posledního pracovního nasazení v Československu. Sestra bydlela v Brně: „Dnes má dvě děti – chlapce a dceru. Její dcera se později seznámila s Italem a odstěhovala se do Itálie. Syn zase v roce 1968 utekl do Švýcarska, kde pracuje jako pilot.“ V současnosti žije v Itálii i setra Naďa. Odstěhovala se tam za dcerou.

Třicet let mlčení a žádné odškodnění

Když jsem odjížděla, musela jsem podepsat tisíce papírů, že v životě nikomu neřeknu, co jsem prožila, co jsem viděla. Jinak si mě do 24 hodin Rusi vyzvednou z České republiky. ‚V životě se nevrátíte,‘ říkali.“ Totéž musely obě setry podepisovat hned po návratu. Nejprve na sovětském velvyslanectví a pak vzápětí na ministerstvu vnitra, kam je z konzulátu přímo převezli autem: „Taky se ke mně chovali škaredě: ‚Nemyslete si, že když jste přijely, že to budete někomu vykládat. Podepsaly jste v Moskvě a na Urale?‘ ‚Ano podepsaly.‘“ Mlčení o své minulosti brala Věra Sosnarová opravdu smrtelně vážně: „S manželem jsem žila, on věděl, že jsem byla v Rusku, ale co, jak, nic nevěděl. Nikdo, ani moje děti. Až teď po té revoluci jsem to ze sebe dostala. Víte, jaká je to tíha? První dni mně to dávalo zabrat. Vrátily se mi vzpomínky.“

Hned při návratu musely obě sestry zároveň odevzdat veškeré doklady, čímž zmizela i jakákoliv úřední stopa po jejich minulosti. Také v důsledku toho dnes nemá Věra Sosnarová nárok na odškodnění (dostala by celkem asi tři miliony korun – 12 tisíc za každý měsíc), protože nemůže podle úředních požadavků prokázat, že skutečně byla dvacet let v gulagu: „Všechno nám sebrali a teď to po nás v Praze chtějí. Když jsem se obrátila na MV, říkají, že už nic nemajíŽe se to ztratilo, že po tolika letech už tam nic není.

Úředně přijatelných důkazů ale mohlo existovat bezpočet. Za komunismu byla totiž Věra Sosnarová i doma pod neustálým policejním dozorem. Zkoušela proto najít důkazy o své minulosti i na policii v Brně: „Až do roku 1974 jsem se musela každý měsíc, vždycky třicátého, chodit hlásit na Leninku a vždycky znovu podepsat, že jsem nic nikomu neřekla a nic neřeknuAle tam nic není. ‚Je tady vaše složka, jste Sosnarová Věra, ročník 1931, tak vidíte, že je prázdná,‘ říká místní policista.“ Svou složku tedy Sosnarová sice má, ale skartovanou, což na dnešní úředníky ministerstva neplatí.

Dokonce po ní chtěli i živého svědka: „Kde já vezmu po šedesáti letech živého svědka. To je nesmysl. Mně by stačilo i padesát tisíc. Věděla bych, že moje vlast, za kterou jsem tolik strádala, nevinně trpěla, že za to mi alespoň něco dali, aspoň trošku. Tak ať si to nechaj.“

Bylo to peklo

Dnes je Věra Sosnarová 15 let vdovou a má dva syny, Václava a Mirka. „Věřící jsem od malička. Věřím v Pána Boha a věřit budu, to mně nikdo nevezme. Dvacet let jsem se modlila a věřila jsem, že mě Bůh vysvobodí, a taky mě z toho pekla vysvobodil. Bylo to peklo. Řekla jsem vám jenom dvacet procent. To, co ještě dál vím, tak to neprozradím, protože se bojím, že by mě za to tady mohli ještě zavřít.“

Co si přeju? Hlavně zdraví a kousek chleba, nic jinýho nepotřebuju. Mám se kde vyspat, střechu nad hlavou a trošku toho zdravíčka. A Pán Bůh zaplať. Žádný miliony nepotřebuju. I kdyby mně ty miliony dali, já je nechci.

1599_1_sosnarova.jpg

Fotogalerie: Beseda s Věrou Sosnarovou


Stojanovo gymnázium, Velehrad
Velehrad 1
687 06 Velehrad

tel.: 572 571 091
e-mail: info@sgv.cz

IČO: 70940444
DIČ: CZ70940444
REDIZO: 650067231
IZO: 150067241

Číslo účtu: ČSOB Uherské Hradiště 195519426/0300

ID datové schránky: mp5dbty
Ředitel
Mgr. Michal Hegr
E-mail: michal.hegr@sgv.cz
Tel.: 572 571 091, 734 435 467

Zástupce ředitele školy
Mgr., MgA. Filip Macek
E-mail: filip.macek@sgv.cz
Tel.: 572 571 122, 608 619 602

Zástupce ředitele školy pro výchovu
Mgr. Tomáš Chytka
E-mail: tomas.chytka@sgv.cz
Tel.: 572 571 098, 733 742 011

Kaplan školy
P. Mgr. Radim Kuchař
E-mail: radim.kuchar@sgv.cz
Tel.: 731 626 546

Koordinátor Střediska volného času
Ing. Lukáš Petrucha
E-mail: lukas.petrucha@sgv.cz
Tel.: 777 268 430

Vedoucí školní jídelny
Alena Ševčíková
E-mail: alena.sevcikova@sgv.cz
Tel.: 734 766 295
Stojanovo gymnázium Velehrad | Vaše IP: 54.81.116.187 | Vypnout grafiku | Mapa webu | Kontakt | Code by PCHweb.cz